Eurolabs 2015

pátek 4.9.2015

Kráter Ries

Abych to vzal popořadě. Nejdřív sem dopadl kilometrový kámen a udělal obrovskou díru do země i do Země. Chvilku nato do Čech dopadly vltavíny. Pak kráter zanesly sedimenty, ve středověku tu vyrostlo městečko Nördlingen a 4.9.2015 se tu naše rodina setkala se zbytkem Aldebaranu, abychom vyrazili na pouť po evropských laboratořích.

Je řeč o meteorickém kráteru Ries. Na mapě je dosud dobře patrný jako bílé kolečko v hnědi okolních pahrbků. Když jste uvnitř, docela dobře rozeznáte kruhový val o poloměru čtyřiadvaceti kilometrů. Památky na dávný karambol jsou všude, kam se podíváte očima geologa. Třeba ve zdejším opuštěném lomu. Oči geologa bohužel nemám, místní tu však rozmístili informační cedule, aby bylo jasné, nač se zaměřit. Pro geology amatéry, kteří by jinak roztloukli celý zbytek lomu, připravili tři pokusné balvany na kutání. Komu ani to nestačí, je tu ještě muzeum věnované kráteru. Kráter vznikl ode dneška před patnácti miliony lety. Jestli dobře počítám, tak to vychází na sobotu.


Aldebaran čte německou tabuli.

Mladí badatelé zkoumají návnadné kameny.

Kámen silně prastarý.

Nördlingen

Nördlingen je asi jediné město, kde se dochovaly kompletní městské hradby. Mají obvod o délce přesně π násobku největšího lineárního rozměru a dají se obejít za tři čtvrtě hodiny. Za celou dobu existence ani jednou nezklamaly, vylámali si na nich zuby i Švédové za třicetileté války. Bitva u Nördlingenu byla jejich první porážka na německé půdě. Symbolem města je prase Hans. Najdete ho všude. Na ulicích, za výlohami, na cedulích, děti se o něm učí již ve školce. Nördlingen a prase, to je něco jako Řím a husy.


Nad městem se leckdy stahovaly chmury.

Hradby ho ale ochránily.

Když hradby nestačily, bylo tu statečné prase Hans.

Opidum

Na své si přijde i historik. Na okraji kráteru se nachází homolovitý kopec, který si staří Keltové vybrali pro výstavbu opida. Proč se s tím dřeli staří Keltové a co mezitím dělali ti mladí, o tom záznamy mlčí. Nejspíš rozhazovali regenbogenschüsselcheny. Tak zde nazývají jejich platidlo. Česky duhovky.

sobota 5.9.2015

Technické muzeum v Sinsheimu

Cesta do Karlsruhe vede přes Sinsheim. To město by bylo asi úplně nezajímavé, nebýt technického muzea věnovaného letectví a automobilismu. Těžko vyprávět o muzeu. Tak jen doporučení: nezapomeňte si prolézt letadla podepřená na subtilních podstavcích ve výškách několika desítek metrů. Nejde jen o to, že se podíváte do Concordu, ale na šikmo položené, větrem se chvějící podlaze budete mít pocit opravdového letu. Koho nebaví lézt po schodech zpět, sjede až do přízemí rourou jako po tobogánu. Že přitom zažije stav blízký stavu beztíže, je nasnadě.


Modrý plamen jsme zatím znali jen z časopisů.

Sedmimístné policejní kolo.

Sedmimístné policejní kolo.

Ubytování v Karlsruhe

Ubytování v Karlsruhe probíhalo jinak, než bylo sjednáno po internetu. Pokud dorazíte po devatenácté hodině, psali, budete komunikovat s automatem. Zadáte kód, bla bla bla. Aldebaran dal hlavy dohromady a dohodli jsme se, že upřednostníme živého recepčního, na automat je čas vždy. Bylo to moudré rozhodnutí. S automatem bychom těžko dohadovali, kde máme rezervovaných těch pět míst k parkování, když oni nemají žádná. Šlo by to o to obtížněji, až bychom zjistili, že tu žádný automat není. To se stalo osudné jistému Tchajwanci. Nevím, jak se jmenoval, nosil zářivě žlutou bundu, říkejme mu Pikaču. Pikaču uvěřil tomu, co se dozvěděl na booking.com, přijel po devatenácté hodině a pak nešťastně škrábal na dveře. Pomoci soudruhovi v tísni se dostalo od sdružení Aldebaran. Pikaču byl vpuštěn, nasycen, ubytován. Když Jiříček viděl jeho bezbranný, s nepřízní osudu smířený obličej Ijáčka, podlehl svým nejušlechtilejším pohnutkám a rozdělil se s ním o postel. Abyste rozuměli, Jiříček si ustlal na zemi.

neděle 6.9.2015

Technické muzeum ve Speyeru

V neděli i Bůh odpočíval a ani Němci se do práce příliš nehrnou. Když ten den trávíte v Karlsruhe, chce to popřemýšlet, co dál. Muzeum moderního umění? Brr. Přírodovědné muzeum, kde se můžete projít umělým mrakem? Rekonstrukce až do října. Ve Speyeru je ještě jedno technické muzeum, spřátelené s tím sinsheimským, sleva zaručena, jedem. Tady je zaměření na kosmonautiku. Uvidíte Buran, ohořelý přistávací modul Sojuzu, měsíční modul Apolla, model Spacelabu, Columbu... Ke smutným až tragickým stránkám patří pořady v místním Imaxu. Technicky asi dokonalé, obrazy sugestivní, pokud však rozumíte německy, špunty do uší. Nedrží se tematu, oslí můstky, emotivní řeči, jeden by dojetím zaplakal, jiný vztekem.


Buran.

Vnitřek Buranu.

Kabeláž Buranu.

Karlsruhe

Nakonec i nedělní Karlsruhe nabídlo zábavu, která stojí za návštěvu města. Večerní promítání na zdi zámku. Čtyřiadvacet datových projektorů dokáže na obrovské zdi vykouzlit docela pěknou podívanou. Je jasné, že na plátně, které je rozbité možná dvěma stovkami oken, nelze nic rozumného promítnout. Jenomže, jim se to podařilo.

Na zámek promítají zámek. Nuda. Ovšem, pak se okna začnou kroutit, cihly otáčet, celá budova spadne a zase vyroste ze země. Snažil jsem se rozeznat skutečná okna od těch promítaných. S trochou námahy to někdy lze, někdy ne. Režisér dokázal samotný zámek do příběhu včlenit tak, že atmosféru nerušil, ale dotvářel.

pondělí 7.9.2015

KATRIN

V pondělí ráno, ve stanovený čas, zablokovalo dvacet členů sdružení Aldebaran úzkou chodbičku před dveřmi doktora Thümmlera. Ostatní zaměstnanci Ústavu Technologie v Karlsruhe se s ustrašeným úsměvem proplétají davem, čas běží, náš průvodce nikde. Tady je první velký cíl naší cesty. Experiment KATRIN. KATRIN, nikoli Kathrin, jak řekl Ivánek, když se dotazoval, co je to za čůzu. Dokud nepřišla sonda Planck se svými pozorováními, mysleli jsme si, že právě KATRIN prozradí, jak těžké je neutrino. Nepovede se to, to už je jisté. Dopravit sem dvou set tunové zařízení vzhledem i velikostí připomínající hliníkovou vzducholoď, nebylo snadné. Degendorf, Dunaj, Černé moře, Středozemní moře, Gibraltar, La Manche, Německo, Karlsruhe - bezmála 9000km. Co teď s tím, zřídit uvnitř restauraci? Nic takového netřeba, na náhradním programu se již pracuje, přístroj nahlédne do prvních sekund po velkém třesku. To už stojí za to. Jestli ovšem doktor Thümmler nepřijde, budou nahlížet bez nás.

"Doktor Thümmler je na schůzi," vzkazuje nám jeho kolega, "bude za hodinu." Nenápadně mrknu na GPS. Jsme v Německu. Asi to s tím smyslem pro pořádek nebude tak žhavé, jak si u nás myslíme. Nakonec jsme nečekali ani tu hodinu. Dojmy? Veskrze pozitivní. Přiznávám bez mučení, že to, co na projektu fascinuje nejvíc, není ani hmotnost neutrin, ani důmyslný způsob nahlížení do počátků vesmíru, ale ta obrovská masa hliníku. Na fotografiích, kde přístroj projížděl mezi domečky a leckde je převyšoval, vypadal větší. Ale stát vedle něj, to je zážitek nesrovnatelný.


Konstrukční plánek.

Došlo na ochranné přílby

Na tohle už nedošlo

Notre-Dame du Haut

Následuje přejezd do Francie, Ivánek vybírá mezicíl - kapli Notre-Dame du Haut. Názory na stavbu nemusí být jednomyslné. Betonová kaple nemá jediný pravý úhel, jedinou přímou linii. Prý se ani nedá vyfotografovat tak, aby se přenesl zamýšlený dojem. Vevnitř není rovná ani podlaha. Hra světel z nepravidelně rozházených okýnek a průzorů vytváří zvláštní atmosféru. Mikroklima zajišťuje mohutný komín. Pomalu zjišťujeme různé zákonitosti. Petr luská prstem - výborná akustika, to dělají ty zakřivené plochy, Mirek se zhoupne na zvonu - vyřítí se jeptiška, opět něco s akustikou. Na Notre-Dame du Haut opravdu nebudou dva lidé nahlížet stejně. Na nutnosti návštěvy se ale shodnou.


Zvenčí kaple připomíná Noemovu archu.

úterý 8.9.2015

Přírodní park

Dnešek věnován návštěvě přírodního parku a přejezdu do Grenoblu. Na každém kroku lituji, že tu nejsem s biologem a geologem. Co je to za zvláštního pidimloka v miniaturním mokřadu, opravdu jsou místní ruměnice dvojí velikosti, nebo je to zvláštní druh, je možné, že jsem zahlédl vodoucha stříbřitého? Jak vznikají zvláštní kamenné stěny táhnoucí se po hřebenech hor? Pocit nezodpovězených otázek nás bude doprovázet po celou cestu předhůřím Alp.

GPS

Laboratoř dnes žádná. O zábavu se nám stará GPS. Máme novou. Mysleli jsme, že s ní už nezažijeme tolik legrace jako s tou starou, které jsme říkali rádio Amsterodam, protože chrochtala holandsky. Mýlili jsme se. Legrace s ní je. Jiná, než s tou Petrovou, která vybírá majiteli neuvěřitelné cesty k cíli. Ta naše dbá na přísnou fonetickou výslovnost. Když se v Německu chceme dostat do centra, mluví o směru Zentrum, specifika výslovnosti dvouhlásek jsou kapitola sama pro sebe. Bavili jsme se náramně až do Francie, kdy nasadila úřednickou notu a začala mluvit o nějaké směrnici. Nemohla jinak, když nám chtěla říct, že máme držet směr Nice.

středa 9.9.2015

ILL

Kousek od Grenoblu je Laueho-Lengevinův Institut, kde umí vyrobit ty nejchladnější neutrony na světě. Fotografie odsud nemáme žádné, zákaz fotografování je velice přísný. Už na vstupu jsme museli předložit průkazy totožnosti. Mají si co chránit, zdroj neutronů je palivová tyč nacpaná uranem na neuvěřitelných 99%. I po vyzáření obsahuje stále 70%, dost na to, aby se dal zneužít. Účinnost výroby neutronů je zdánlivě tristní. Palivová tyč vydává výkon čtvrt MW. Intenzita neutronového toku je ekvivalentní svítivost několika málo kandel. Náš český průvodce to trefně přirovnával k výzkumu, kdy si na pokus svítíme desetiramenným svícnem. Ono to ale není tak málo, jak by se mohlo zdát.

Nechci rozepisovat experimenty, které se tu dějí, ani popisovat přístroje, ke kterým nemám fotky. Od toho jsou články v Aldebaran bulletinech. Ovšem návštěva hlavní budovy je zážitek i pro nezasvěceného. Vstup pouze na osobní čip. Vchod přes barovou komoru, uvnitř je nepatrně menší tlak. To proto, aby případné radioaktivní nečistoty neproudily ven. Při odchodu kontrola detektorem, zda si někdo neodnáší domů nějaké chladné neutrony. Mají jich sice dost, ale protože se rychle rozpadají, dokážou radioaktivně zamořit a to se prostě nedělá.


Budova atomová.

Tady fotit nebudeme.

Ale mají tu hezky.

Amonity

Vláďa kdysi shlédl dokument o amonitech. To jsou takoví ti druhohorní šneci, které nacházíme ve zkamenělých usazeninách. V dokumentu se mluvilo o vesnici Digne les Bains, poblíž které je významné naleziště těchto tvorečků. Proč se tam nepodívat, když je to skoro po cestě! Nejen, že je to skoro po cestě, ono je to skoro na cestě. Méně než pět metrů od silnice je bývalé mořské dno zvednuté téměř na svislo. Nepřipraveného diváka pohled porazí. K vidění není, jak jsem očekával, trojice maximálně pětice zatočených spirálek. Představte si zeď patnáct krát patnáct metrů posetou ulitami amonitů o velikostech v řádu decimetrů.


Amonity jsou po celé stěně.

Nejsou zrovna malé.

Celé je to takové nějaké velké.

Beauvezer

Patří popis ubytování do cestopisu? Ano, pokud ono stojí za popis. Ubytování v Beauvezer tuto podmínku splňuje měrou vrchovatou. Celá horská vesnice by zasloužila popis. Kamenné domečky z roku amonita natěsnané neuvěřitelným způsobem jeden na druhém. Křivolaké uličky, některé i se stropem. Uvnitř domku pak cítíte jistou spřízněnost s geometrií kaple Notre-Dame du Haut. Není tu jediná rovná linie, pravý úhel, olovnicí a vodováhou dělníci pohrdali. Na rozdíl od kaple je to však efekt nezamýšlený a křivky nejsou ladné. Přesto vše působí malebným dojmem, asi jako návštěva Hobitína.

čtvrtek 10.9.2015

Observatoř st. Michele

Navštívit observatoř je mimo plán Aldebaranu, vyrazili jsme na vlastní pěst. Na téhle hvězdárně objevili první exoplanetu. A i kdyby tak neučinili, stála by za shlédnutí. Je to malé hvězdářské městečko v nedotknuté krajině. I kdyby tu byl jaký nezdvořák, který by chtěl krajinu poškodit, neuspěl by. Celý areál je pro veřejnost dostupný pouze ve středu, ostraha zdvořilá, ale neoblomná. Radí, kudy plot obejít, abychom mohli pořídit fotografie.

ITER

ITER - Největší tokamak na světě. Zařízení na ohřev hmoty. Miliony stupňů, které dokáže tokamak dosáhnout, jsou dostatečné pro termonukleární fúzi. To celkem není nic nového. Problém tkví ve stabilitě. Udržet proudové vlákno souvislé po dostatečně dlouhou dobu se velice dlouho nedařilo, ve finále měly pokusy větší odběr energie, než fúze vydala. ITER by měl být energeticky více než soběstačný. Předpokládaný výkon - 1/2GW, tedy už docela slušná elektrárna, kdyby v této fázi počítali i s generátorem. Na papíře vše funguje, související pokusy dávají dobré prognozy, teď to jen vyzkoušet. Dvacet let zkušebního provozu, když to klapne, mohou se stavět bezpečné, ekologicky čisté elektrárny, které za sebou nezanechávají radioaktivní odpad.

Opět střežený areál, dopředu nahlášená jména, kontrola dokladů a již nás propagační autobus veze na mezinárodní území. Celý projekt je příšerně drahý, účastní se ho celý svět. Neptejte se, kolik to vše stojí, to už nezjistí nikdo. Účast není finanční, jednotlivé strany dodávají již hotové části. Původní záměr byl, spustit pokusný provoz v roce 2015. Je mi jasné, že plán musí mít skluz, že letos ještě nic nepoběží. Kolikpak jim ještě asi zbývá! Jednotlivé části jsou v různých stádiích vývoje. Tam, kde bude stát tokamak, je již vykopaná obrovská díra, kolem se potulují dělníci. Administrativní zázemí však již stojí celé, podle počtu automobilů na parkovišti v něm jistě panuje čilý ruch.

Existuje logické vysvětlení. Projekt je po technické stránce unikátní a převelice komplikovaný. Po stránce logistické a úřední je ještě komplikovanější. Již teď je ve vzduchu přes tisícovka smluv, kdo, co a kdy dodá. A ještě si dovolím spekulaci. Soukromou, ničím nepodloženou spekulaci. Investice do řízené jaderné fúze kopírují křivku vývoje ceny ropy. V době ropné krize v sedmdesátých letech, kdy cena barelu vylétla na historické maximum, vylétly na historické maximum i investice do výzkumu. Obě křivky se i v detailech lišily pouze měřítkem. To ještě není ta spekulace, to je fakt. Před pár lety se objevily levné způsoby těžby zemního plynu z břidlic a klatrátů, kterých jsou plné pobřežní šelfy. Ještě se technologie ani řádně nerozšířily a už preventivně klesly ceny ropy. To je také ještě fakt. Je možné, že investice do fúze začaly pod tímto dojmem klesat? Nevím, jsou to spekulace. Pokud však ano, těžko se to v blízké budoucnosti zlepší. Pod tíhou těchto úvah se obávám o budoucnost projektu ITER. Doufám, že se mýlím.


Takhle to bude vypadat.

Takhle to vypadá teď.

Administrativní budova.

Doufejme, že všechno klapne.

pátek 11.9.2015

Věda - CERN

Dnes se oddělujeme od zbytku Aldebaranu. Bylo by nám s nimi dobře ještě další týden, kdy se budou potulovat po Středomoří, jenomže musíme do práce. Cest zpět se nabízí více, délkou se liší jen minimálně. Vybíráme tu přes Ženevu, děti ani manželka ještě CERN neviděli.

Zázemí největšího urychlovače na světě nemáme šanci vidět, to je jasné, když nemáme dopředu domluveného průvodce. Také času není nazbyt. CERNňané jsou však na podobné ptáčky připraveni a public relation neberou na lehkou váhu. Už jen prohlídka vyřazených přístrojů, ve kterých by si návštěvník mohl zařídit menší garsonku, stojí za to. Také jsem sliboval psychedelickou výstavu. Tak tu místní nazývají kulovitou budovu s multimediální prezentací CERNu. Ta však prochází rekonstrukcí, tak až příště.


Tady je silné magnetické pole, víš?

Slavný aparát páně Rubbiův.

Psychedelická výstava je v rekonstrukci.

Pavěda - Jungfraupark

Interlaken by do češtiny asi znamenalo Mezijezeří. To švýcarské městečko se skutečně nachází mezi dvěma jezery. Nás zaujalo, protože tu působí asi nejznámější Švýcar, vysloužilý hoteliér, aktivní záhadolog, autor knihy Vzpomínky na budoucnost, dnes již osmdesátiletý Erich von Däniken. Na kšeftu s mimozemšťany se kdysi daly vydělat slušné peníze. Proto zde vyrostlo zábavní centrum Mysterypark, kam Däniken pravidelně dojíždí jako hlavní atrakce. Dnes již mimozemšťané netáhnou, proto změna názvu na Jungfraupark a změna koncepce na zábavu všeho druhu. Za 30CHF za vstup pro osobu jsme se rozhodli pavědu nepodporovat. I zvenku však park vypadá zajímavě. Egyptská pyramida, mayská pyramida, něco velkého tajemného, něco ještě tajemnějšího a vůně grilovaných klobás.


Pyramida egyptská.

Pyramida mayská.

Stavby zcela podivné.

sobota 12.9.2015

Neuschwanstein

Čtěte pozorně, v názvu toho zámku není Schwein, ale Schwan. Sémanticky rozdíl pranepatrný, výslovnostně ještě menší, ale v praxi dosti významný. Vyprávět o zámku, který vypadá jako pohádkový hrad, je ztráta času. Podívejte se třeba sem nebo si tam rovnou zajeďte, je nač koukat. A proč o tom píšu? To je jen taková pěkná tečka za tím naším putováním.


Foto umělecké.


Prezentace ke stažení zde

14.9.2015 RuM, foto Rum+KlaM